Jiří Suchý: Vítr, který vdechl duši české písničce

Když se řekne česká písnička, mnoha lidem se vybaví různé obrazy. Někdo slyší dechovku zLineckého pivovaru, jiný hymny stadionů. Ale existuje jedna vrstva, ta nejintelektuálnější a zároveň nejpřístupnější, která je nenávratně spjata s jedním mužem. Jiří Suchý není jen písničkář. Je to básník, který se rozhodl, že verzy patří i na jeviště, a malíř, který slovy maluje obrazy, v nichž se my všichni poznáváme.
Jeho jméno je synonymem pro divadlo Semafor, pro éru, která začala v polovině minulého století a dodnes rezonuje v uličkách Prahy. Ale Suchého přínos nespočívá v tom, že jen přežil. Spočívá v tom, že vytvořil jazyk, který je nadčasový. Jazyk plný hravosti, jemného sarkasmu a hlubokého lidského porozumění.
Tvorba Jiřího Suchého je vždycky o rozhovoru. Ať už stojí na jevišti s kytarou, nebo píše text pro někoho jiného, vždy působí, jako že vypráví příběh u kávy v malé kavárně. Neexistuje v tom žádná distance, žádná "velká umělecká aura", která by odháněla diváka. Naopak. Jeho texty zvou k detailem. Kdo si nepamatoval úzkostné zamyšlení nad bílou želvou, kdo nezažil tu zvláštní melancholii z vědomí, že "bolesti hlavy máš, mládí máš"?
Nejvíce fascinující kapitolou jeho života zůstává partnerství s Jiřím Šlitrem. Dva muži, dva géniové, kteří se doplňovali jako pero a notový papír. Zatímco Šlitr přinášel do hudby jazzovou neohrabanost a vizuální vtip, Suchý dodával textům přesnost, která hraničila s chirurgií. Společně dokázali vzít banální situaci – nedorozumění mezi milenci, cestu na výlet, kousek cihly v září – a proměnit ji v existenciální komedii. Byl to druh humoru, který vás rozesmál, ale vzápětí vás nechal přemýšlet, jestli se ten smích nesměje i vám.
Suchý vždycky věděl, že hudba není jen o melodii, ale o slově. Jeho písně jsou básně, které se dají zpívat. Využívá rýmy, které nejsou jen ozdobou, ale nástrojem významu. Dokáže rýmovat slova tak, že vznikne nový, nečekaný smysl, který by v běžné řeči zněl absurdně, ale v písni je to jediné možné řešení. Je to mistr improvizace i pečlivý řemeslník, který každé slovo váží.
To, co dělá Jiřího Suchého tak výjimečným pro dnešní čtenáře a posluchače, je jeho schopnost zůstat relevantním bez toho, aby se snažil být moderním. Nemění své názory jen proto, aby se zalíbil době. Jeho nadhled, ten typický suchovský "vzdušný pohled", je vlastně forma odolnosti. V době, kdy se všichni tak vážně berou a internetové diskuze jsou plné hněvu, připomíná nám Suchý, že život je vlastně komedie omylů.
Není to jen nostalgie. Když dnes slyšíte písně jako "Kapitán Kuka" nebo "Zbláznil jsem se", nevnímáte je jako historické artefakty. Posloucháte je jako úvahy o lidském chování. Láska, žárlivost, touha po uznání, strach ze stáří – to jsou témata, která se nemění. A Suchý o nich mluví s lehkostí, která je povznáší nad běžný trápení.
Je také těžké nemluvit o jeho výtvarném umění. Jeho kresby, často jednoduché linky, které zachycují tváře známých i neznámých lidí, sdílejí s jeho hudbou ten samý基因. Jsou to vizuální popěvky. Pozorují svět s úsměvem, ale ne s posměchem. Je to laskavý pohled na naše nedokonalosti.
Jiří Suchý ukázal, že intelekt nemusí být suchý a nudný. Že chytrá zábava může být báječným společníkem životem dlouho. Jeho odkaz není jen v tom, že napsal stovky písní, že založil divadlo, které se stalo legendou. Jeho největším úspěchem je, že naučil několik generací Čechů dívat se na svět s trochu větší lehkostí a trochu větším pochopením pro ten druhého.
Dokud budou lidé potřebovat slyšet, že i v tom největším zmatku je možno najít krásu a legraci, bude Jiří Suchý aktuální. Není to jen veterán české scény. Je to cosi jako svědomí naší popkultury – vtipné, moudré a stále plné energie.
Česká hudba, česká poezie a české divadlo by bez něj byly o něco chudší, o něco méně barevné. Naštěstí pro nás, ten vítr ve vlasech, který přišel s ním a s Jiřím Šlitrem, stále fouká.