Prezident za velkou louží: proč si o něm myslíme víc, než kolik toho víme

Každé čtyři roky se v českých hospodách, v diskusích pod články a na rodinných večeřích strhne debata, která občas navodí dojem, že se blíží naše vlastní volba hlavy státu. Řeč je o muži či ženě v Bílém domě. Prezident Spojených států amerických je pro mnoho lidí u nás něco jako vzdálený meteorolog – čeká se od něj, že určí, jestli bude světový vítr příznivý, nebo jestli nás zasáhne bouře. Přitom jde o postavu, do jejíž pravomocí nemáme jako občané České republiky sebemenší slovo.
Tahle představa „světového řidiče“ má své kořeny v poválečném uspořádání, kdy americká moc skutečně formovala hodně z toho, co známe jako západní svět. Jenže časem se z pozorování stala zkratka. Máme tendenci přisuzovat americkému prezidentovi schopnost jediným podpisem překopat ekonomiku v Evropě nebo okamžitě ukončit konflikt na druhém konci planety. Realita je mnohem zemitější a méně filmová.
Americký ústavní systém staví prezidenta do role, která je silná, ale záměrně svázaná. Kongres drží klíče od peněz, nezávislé soudy mohou rozhodnutí Bílého domu zablokovat a jednotlivé státy Unie si často dělají svou vlastní hru. Když tedy náš soused zarezává nad tím, že „ten americký prezident zničí naše vývozce“, zapomíná, že obchodní politika USA je často kolbištěm desítek zájmů, kde sám šéf exekutivy naráží na zdi, které si nepostavil.
Další věcí, která náš pohled zakřivuje, jsou média. Česká redakce nestojí o to popisovat procedurální detaily senátních výborů. Čtenáře zaujme výrok z tweetu, potřásání rukou na summitu nebo gesto během projevu. Tak vzniká obraz prezidenta jako sólisty na světovém jevišti. Ten obraz je čtivý, ale ne nutně pravdivý. Vidíme aktéra, nikoliv instituci.
To neznamená, že je nám americký prezident lhostejný. Naopak. Hodnota dolaru ovlivňuje naše firmy, bezpečnostní záruky z Washingtonu jsou pro střední Evropu reálným faktem a kulturní vývoz z USA formuje naše návyky od hudby po humor. Jen je zdravé oddělit tyto strukturální vazby od představy, že jeden člověk v Ovalné pracovně je jejich pánem.
Až se příště v novinách objeví fotka s prezidentem Spojených států amerických a pod ní bude váš známý psát, že „teď je to jasné, svět půjde támhle“, zkuste se usmát. Moc je v politice málokdy tak osobní, jak se nám snaží prodat titulky. Skutečný příběh se odehrává v institucích, které ani nemají svůj Twitter účet.