Když věda mluví česky: Příběh Akademie věd, který zůstává skrytý za zdmi

V jedné z budov v pražské Dejvicích začíná den dřív než většina Pražanů stihne dojít na první ranní kávu. V laboratořích, kde se zkoumá struktura molekul, v archivech s listinami starými pět století i v terénu, kde botanici mapují vzácné druhy, pracuje přes deset tisíc lidí. Většina z nich nikdy nestojí v televizních záběrech, jejich jména nezná široká veřejnost. Přesto právě oni tvoří páteř české vědy – jsou součástí Akademie věd České republiky.
Instituce, která si zachovává poněkud tajemný punc elitního společenství, přitom není žádným nedostupným klubem. Je to největší výzkumná organizace v zemi, která každý rok produkuje tisíce publikací, patentů a objevů, jež ovlivňují naše životy často nepřímo, ale zásadně. Od vývoje léčivých přípravků, které zachraňují životy, po rekonstrukci historických událostí, které nám pomáhají porozumět vlastní minulosti.
Historie Akademie věd se píše od roku 1890, kdy císař František Josef I. podepsal dekret o jejím založení. Tehdy to byla spíše společnost učených, která si dala za cíl podporovat vědecké poznání v českých zemích. Dnes je to moderní organizace s padesáti čtyřmi výzkumnými ústavy, které pokrývají celé spektrum lidského vědění – od fyziky a chemie přes biologii až po historii, filozofii a jazykovědu.
Jedna z nejpodstatnějších věcí, kterou je třeba o Akademii věd pochopit, je její dualita. Na jedné straně je to instituce, která musí obstát v mezinárodní konkurenci, publikovat v nejprestižnějších časopisech a získávat granty. Na druhé straně má ve své DNA zakódovanou povinnost pečovat o národní vědecké dědictví a řešit problémy specifické pro český kontext. Právě tohle napětí mezi globální excelencí a lokální relevancí definuje její každodenní realitu.
Výzkumník v Ústavu organické chemie a biochemie může pracovat na molekule, která by jednou mohla pomoci v boji proti rakovině. Kolega z Ústavu pro jazyk český zase analyzuje, jak se mění český jazyk pod vlivem sociálních sítí. Oba jsou součástí téže instituce, oba procházejí stejným náročným hodnocením své práce, ale jejich výsledky míří k různým cílovým skupinám. Prvního čtou lékaři po celém světě, druhého učitelé češtiny a jazykovědci.
Financování Akademie věd je téma, které pravidelně vyvolává vášnivé diskuse. Většina peněz přichází ze státního rozpočtu, ale podíl projektových grantů, zejména z evropských zdrojů, neustále roste. To přináší svobodu, ale i tlak. Vědec musí zároveň myslet na to, co je zajímavé pro mezinárodní recenzenty, a zároveň na to, co je potřebné pro českou společnost. Není to jednoduchá rovnováha.
Jedním z největších problémů, kterým Akademie věd čelí, je odliv mozků. Ti nejlepší mladí vědci odcházejí do zahraničí, kde najdou lepší podmínky, modernější vybavení a vyšší platy. Akademie se snaží tento trend zvrátit, ale její možnosti jsou omezené. Nabízí jiné hodnoty – svobodu výzkumu, dlouhodobou perspektivu a možnost budovat vlastní týmy. Pro někoho to stačí, pro jiného ne.
Přesto je třeba uznat, že Akademie věd je jednou z mála institucí, která v českém veřejném prostoru překračuje politické cykly. Zatímco vlády a ministři se střídají, vědecké projekty běží dlouhodobě. Výzkum, který dnes začíná, může přinést ovoce za deset let. To vyžaduje trpělivost, kterou politický systém často nemá, ale kterou Akademie věd musí udržet.
Ve své podstatě je Akademie věd příběhem o tom, jak společnost investuje do budoucnosti. Není to investice, která by přinášela okamžité zisky. Je to spíše pojistka, že za dvacet let bude Česko schopné řešit problémy, o kterých dnes ještě nemáme tušení. A možná právě proto si zaslouží víc než jen občasné zmínky v médiích při udílení cen. Zaslouží si, abychom o ní věděli víc, protože její práce je, byť často neviditelná, součástí našeho každodenního života.