Proč se každé jaro ztratí hodina spánku a nikdo se tomu nebrání

Někdy v noci na konci března se v českých domácnostech děje zvláštní věc. Lidé si posunou hodiny, přijdou o hodinu spánku a následující týden chodí do práce trochu rozlámaní. Děláme to už více než sto let, přestože většina z nás nedokáže vysvětlit proč – kromě toho, že "tak to prostě je".
Letní čas začal jako válečný úsporný opatření, přežil dvě světové války, několik pokusů o zrušení a v posledních letech ho trápí největší krize od dob jeho zavedení. Evropský parlament v roce 2019 odhlasoval konec povinného střídání času, jenže rozhodnutí o tom, zda zůstaneme u letního nebo zimního času, měly přijít jednotlivé státy. A ty se nedohodly.
Císařský vynález
První letní čas zavedl v dubnu 1916 německý císař Vilém II. Německo tehdy zuřivě válčilo a potřebovalo ušetřit uhlí na osvětlení. Británie následovala o několik týdnů později. České země, tehdy ještě součást Rakouska-Uherska, si na posouvání hodin musely počkat do roku 1917. Tehdy to byla novinka: najednou se večer setmělo později, lidé mohli po práci zůstat venku, ušetřilo se palivo.
Po válce většina států opatření zrušila. Lidé prý neměli rádi, že se jim rázem mění čas, když zvoní kostelní zvony nebo když přijíždí vlak. Ale druhá světová válka letní čas vrátila, a tentokrát zůstal. Od sedmdesátých let ho máme v podstatě nepřetržitě – s výjimkou experimentu v sedmdesátých letech, kdy Československo zkusilo zůstat u letního času celý rok. Děti chodily do školy za tmy, ráno bylo dlouho černo. Trvalo to dva roky, pak se vrátilo střídání.
Proč to vlastně děláme?
Původní argument – úspora energie – dnes neobstojí. Moderní studie ukazují, že úspory jsou minimální nebo žádné. Lidé sice svítí večer méně, ale ráno více. Klimatizace v horkých letních měsících často spotřebuje víc, než kolik se ušetří na osvětlení.
Zbývají dva praktické důvody: večerní světlo a sladění s okolím. V létě si můžeme po práci užít dlouhých večerů, venku se dá být déle. A pokud by Česko zůstalo na jiném čase než Německo nebo Rakousko, obchodní domluvy by komplikovala hodina posunu.
Ale stojí to za ty zdravotní náklady? Týden po jarním posunu hodin stoupá počet infarktů, dopravních nehod, poklesů produktivity. Náš vnitřní biologický rytmus se s tou změnou vyrovnává zhruba týden. Na podzim, kdy si přidáme hodinu, je to sice příjemnější, ale tělo si zase musí zvyknout na jiný rytmus.
Evropský zadrh
Největší šanci na změnu měl letní čas v roce 2019. Evropský parlament tehdy reagoval na petici s 4,6 miliony podpisů a odhlasoval konec povinného střídání. Členské státy měly do dubna 2020 rozhodnout, který čas si ponechají. Jenže se nedohodly.
Německo bylo nakloněno zimnímu času, Francie letnímu. Státy na východním okraji EU by raději zůstaly u letního, aby neztrácely večerní světlo. Státy na západě měly jiné preference. Pak přišla pandemie covidu-19 a všechno se odložilo. Dnes se o tom v Bruselu mlčí.
Pravda je, že ani vědci se neshodnou. Chronobiologové obecně preferují zimní čas, který je blíže přírodnímu slunečnímu času. Lidé sice vstávají za tmy, ale světlo ráno jim pomáhá nastartovat biologické hodiny. Letní čas naopak posouvá aktivitu do večerních hodin, což může narušovat spánek.
Na druhou stranu veřejnost často preferuje letní čas – protože si pamatuje ty dlouhá letní večera, ne ty zimní rána za tmy.
Co by se stalo, kdybychom přestali?
Kdyby Česko zvolilo trvalý letní čas, v zimě bychom vstávali ještě větší tmu. V prosinci by svítalo kolem půl deváté, v některých oblastech až kolem deváté. Děti by chodily do školy za tmy, stejně jako dospělí do práce. U trvalého zimního času bychom zase ztratili ty večerní hodiny světla v létě.
Neexistuje ideální řešení. Každý čas zvýhodňuje někoho jiného. Zemědělci, školáci, sportovci, obchodníci – každá skupina má jiné preference. A biologické hodiny člověka se stejně nikdy plně nesladí s hodinami na věži, ať už ukazují cokoliv.
Takže zatímco se Evropa nemůže dohodnout, my si nadále každé jaro posouváme hodiny, stěžujeme si na únavu a po týdnu to přestaneme vnímat. Možná je to nejlepší argument pro zachování současného stavu: lidé si zvyknou na cokoliv, hlavně že se všichni musejí přizpůsobit stejně.