Kultovní: co se skrývá za slovem, které označuje věci s vlastním kultem

Slovo „kultovní" patří k těm výrazům, které slyšíme často, ale málokdy se nad nimi zamyslíme. Kultovní film. Kultovní seriál. Kultovní hra, kultovní kniha, kultovní restaurace na okraji města. Všechno je dnes kultovní, a právě proto stojí za to zeptat se, co to slovo doopravdy znamená, odkud se vzalo a proč se některým věcem kultovní status dostává a jiným, třeba i úspěšnějším, nikdy ne.
Odkud slovo pochází
Základem je podstatné jméno „kult", které má kořeny v latinském cultus – péče, uctívání, pěstování. Původně se kultem rozumělo náboženské uctívání, rituály a praktiky spojené s konkrétním božstvem nebo vírou. Teprve později se význam rozšířil do přenesené roviny: kultem se začala nazývat i mimořádně oddaná obec fanoušků či příznivců něčeho zcela světského.
Přídavné jméno „kultovní" pak popisuje věc, která takový kult má nebo si ho zaslouží. Nejde tedy primárně o kvalitu samotného díla, ale o vztah publika k němu. Kultovní věc není nutně ta nejlepší ani nejúspěšnější – je ta, ke které se lidé vrací, kterou obhajují, citují a kolem které vytvářejí vlastní rituály a komunitu.
Co dělá dílo kultovním
Tady začíná ta zajímavá část, protože kultovní status se nedá naplánovat. Existují jistě opakující se vzorce, ale žádný recept. Několik rysů se ale objevuje překvapivě často.
Prvním je začáteční neúspěch nebo okrajovost. Mnohá kultovní díla v době vzniku propadla, šla do kin bez povšimnutí nebo byla kritiky zesměšněna. Až později je objevila menší skupina nadšenců, která v nich uviděla něco, co ostatní přehlédli. Klasickým příkladem je muzikálový film Rocky Horror Picture Show, který se promítal v půlnočních sezeních desítky let a publikum si postupně vytvořilo vlastní scénář reakcí, kostýmů a zpěvu. Z propadlíku se stal fenomén.
Druhým rysem je opakovaná konzumace. Běžný film si člověk pustí jednou a má hotovo. Kultovní film se sleduje znovu a znovu, objevují se další vrstvy významu, hlášky se stávají součástí každodenní řeči. Podobně fungují kultovní seriály, u kterých fanoušci rozebírají každou epizodu, hledají skryté souvislosti a tvorbě se věnují tak intenzivně, že by se dala srovnávat s badatelskou prací.
Třetím prvkem je komunita a rituál. Kult bez rituálů není kult. U kultovních věcí proto často najdeme specifické zvyklosti: fanoušci se scházejí na conech, vytvářejí vlastní tvorbu, oděv, žargon. Svět Star Trek nebo Tolkienova středozemě fungují jako samostatné kulturní prostory, do kterých se člověk „vstupuje", ne jen jako díla, která si přečte.
Nakonec tu je jistá nedosažitelnost nebo zvláštnost. Kultovní díla často vybočují z normy – jsou příliš zvláštní na to, aby oslovila široké publikum, ale právě ta zvláštnost dává oddané menšině pocit výjimečnosti. Kdo miluje něco ošklivého, neobvyklého nebo nepochopeného, cítí, že vidí dál než ostatní.
Rozdíl mezi populárním a kultovním
Tady se skrývá nejčastější omyl. Populární neznamená kultovní a naopak. Populární dílo viděly miliony a většině se líbilo – ale málokdo za ním stojí osobně. Kultovní dílo může mít jen zlomek publika, zato publikum fanatizované. Představte si dva bary: jeden je plný, ale hosté si dají pivo a odejdou; druhý je malý, téměř ukrytý, ale chodí tam stejní lidé patnáct let, barman ví, co si dají, a písnička z rádia je zastaví v řeči. Ten druhý je kultovní.
Zajímavé je, že věc může být obojí zároveň – a pak se obvykle zrodí něco, co už kultovní v původním smyslu není. Když se z okrajového hitu stane globální fenomén, část původní komunity často odejde s pocitem, že „to už není naše". To je další podivná vlastnost kultovnosti: částečně stojí na tom, že o dané věci neví každý.
Čeští příklady
V českém prostředí se o kultovnosti mluví rád. Film Pelíšky se dnes běžně označuje jako kultovní – citují se hlášky, v době Vánoc se vrací na televizní obrazovky každoročně a část publika ho viděla desetkrát. Seriál Hořící keb zase skončil po jediné řadě, a právě tím si získal téměř mystický status: krátkost a nedokončenost dodaly věci aurum ztraceného pokladu. Podobně fungují některé počítačové hry, které nikdy nebyly komerčními trháky, ale kolem kterých vyrostly communities trvající dvě dekády.
Stojí za povšimnutí, že kultovní status se v češtině často připisuje i věcem spíšeironicky nebo přátelsky přehnaně – „kultovní hospoda na sídlišti" může znamenat jen to, že se tam dobře sedí a nikdo jiný o ní neví. To není chyba jazyka, ale projev toho, jak živý a pružný ten výraz je.
Když je všechno kultovní
A tady dochází k drobnému problému. Slovo se stalo marketingovým vabankem. Plakáty slibují kultovní představení, knižní anotace kultovního autora, festival kultovní hudby. Pokud je kultovní všechno, přestává to znamenat cokoli. Původní výraz popisoval výjimečný vztah mezi dílem a komunitou – vztah, který nelze koupit ani vyrobit. Dnes funguje někdy jen jako zdvořilé přívlastek.
Přesto jádro významu zůstává zachováno. Skutečnou kultovnost poznáte ne podle štítku na plakátě, ale podle chování lidí. Pokud se někdo dokáže hodinu bavit o filmu, který viděl dvacetkrát, pokud si skupina cizích lidí rozumí jedinou hláškou z již dávno ukončeného seriálu, pokud něco existuje hlavně proto, že to lidé milují – to je kultovnost v pravém slova smyslu.
Proč nás kultovní věci baví
Nakonec stojí za to se zamyslet, proč nás tenhle fenomén vlastně zajímá. Odpověď je asi prostá: kultovní věci nám dávají pocit příslušnosti. Svět je obrovský a anonymní a patřit k malé skupině lidí, kteří milují totéž zvláštní dílo, je způsob, jak si vytvořit vlastní malý vesmír. Kultovní film není jen film – je to vstupenka do klubu, heslo, poznávací znamení.
A možná právě proto se kultovní status nedá vyrobit uměle. Nemůžete si objednat komunitu oddaných fanoušků, stejně jako si nemůžete objednat přátelství. Můžete vytvořit dílo, které má potenciál někoho oslovit – a pak už jen doufat, že si ho někdo zamiluje natolik, že z něj jednou udělá kult.