Jiří Rusnok: Pragmatik na čele české měnové politiky

Když se podíváme na dynamiku české ekonomiky za posledních deset let, narazíme na jednu postavu, která stála v centru dění, ačkoli často spíše za oponou než v reflektorech televizních zpráv. Jiří Rusnok, muž, který prošel ministerskými křesly i funkci premiéra, se nejvíce zapsal do historie jako guvernér České národní banky. Jeho cesta na vrchol centrální banky byla netradiční a jeho přístup k monetární politice vyvolával stejně tak obdiv jako diskuse.
Rusnokův příběh není jen o technokratovi, který ovládá složitá makroekonomická data. Je to příběh pragmatika, který přišel do funkce v době, kdy se česká ekonomika vystřelila z dlouhodobé deflace přímo do tváře pandemické krize a následně do nejvyšší inflace za poslední tři dekády. Jeho působení tak nabízí unikátní pohled na to, jak se vedení centrální banky mění v době, kdy už nestačí jen slepě sledovat matematické modely.
Od politické scény k bankovním břehům
Většina lidí si Jiřího Rusnoka spojí s rokem 2013, kdy byl po pádu Nečasovy vlády jmenován premiérem. Tehdy to bylo v očích veřejnosti kontroverzní řešení – vláda expertů bez důvěry Sněmovny. Ačkoliv Rusnokova vláda v úřadu dlouho nevydržela, ukázala jeho schopnost krizového řízení a politického vyjednávání. Právě tato zkušenost z politiky se stala klíčovou pro jeho pozdější kariéru v ČNB.
Na rozdíl od svých předchůdců, kteří byli často spíše akademickými ekonomy, přinesl Rusnok do centrální banky „politický nos“. Nebyl to typický bankéř v obleku, který mluví jen o devizových kurzech a inflaci. Rozuměl tomu, že ekonomická rozhodnutí mají dopad na běžné životy lidí, a zároveň věděl, jak se vypořádávat s tlaky zvenčí. Když ho v roce 2016 jmenoval prezident Miloš Zeman guvernérem, mnozí to označili za snahu o politizaci banky. Realita však byla složitější. Rusnok sice nebyl ryze akademický typ, ale měl za sebou dlouholetou praxi ve financích a státní správě.
Kurzarbeit a měnová válka
Jedním z nejvíce diskutovaných momentů jeho působení byla taktika tzv. kurzarbeitu v rámci bankovní rady. Rusnok se netajil tím, že názory členů bankovní rady často nebyly jednotné. Během let, kdy inflace byla podcílována, vedl banku k nezvykle uvolněné politice. Kritici mu vyčítali, že podceňuje rizika růstu cen, zatímco on se snažil podpořit ekonomický růst a zaměstnanost.
Pravděpodobně nejtěžším zkouškou však byly roky 2021 a 2022. Když inflace vystřelila nahoru a česká koruna začala oslabovat, Rusnok a bankovní rada museli jednat rychle a rozhodně. Zavedení silnějších úrokových sazeb a následné devizové intervence na podporu kurzu koruny byly kroky, které vzbudily silné emoce. Část veřejnosti nerozuměla, proč ČNB „pálí peníze“ nebo proč jsou hypotéky tak drahé.
Zde se ukázalo Rusnokovo pragmatismus. Ačkoliv byl často spojován s prezidentským křídlem, v klíčových momentách dokázal oddělit ekonomickou realitu od politických očekávání. Jeho důraz na boj s inflaci, i když to znamenalo nepopulární kroky, ukázal, že chápe primární mandát centrální banky: cenovou stabilitu. Nebylo to vždy elegantní, komunikace někdy vázla, ale směr byl jednoznačný.
Závěr pragmatika
Jiří Rusnok končí své působení v čele České národní banky v době, kdy se ekonomika opět uklidňuje. Jeho odkaz nebude pravděpodobně hodnocen přesně podle inflačních cílů, které se v krizových letech minuly, ale spíše podle toho, jak ústav prošel turbulentním obdobím. Rusnok udržel stabilitu instituce v době, kdy se celý svět měnil.
Představuje typ manažera, který není idealistou, ale realistou. Věděl, že neexistuje dokonalé rozhodnutí, které by potěšilo všechny. V čele centrální banky tak nezanechal jen ekonomická data, ale především důkaz, že i v době "black swan" nebývalých krizí je zapotřebí ledového klidu a ochoty činit nepopulární rozhodnutí. Ať už se o jeho strategických krocích diskutovalo jakkoli, jeho přínosem byl odhad chvíle, kdy je nutné přestat teoretizovat a začít jednat.