Od novin po streamování: Jak se mění náš vztah k televiznímu programu

Ještě před pár desítkami let byl koncept televizního programu jednoznačný. Znamenal to pevně daný blok času, do kterého jsme všichni společně nahlíželi. Nedělní odpoledne, sedm hodin večerní zprávy nebo páteční večerní film – to byly momenty, které sdílela velká část populace. Dnes se však slovo „program“ začíná významem posouvat. Už nejde jen o to, co vysílájí, ale o to, co si sami vybíráme z nekonečné nabídky.
Pamatujete si ještě na rituál listování v tištěných televizních novinách? Na tu malou čtverečkovou tabulku, kde byly jednotlivé pořady sepsány s přesností na minuty. Ten pocit, že když sedmiminutový seriál začíná v 20:15, musíte být na gauči v 20:10, jinak přijdete o úvodní titulky. Tehdy byl televizní program pánem času. Rodina se přizpůsobovala obrazovce, ne naopak. Pokud jste vynechali díl svého oblíbeného seriálu, jste buď čekali na reprízu, nebo jste o příběh definitivně přišli. Ta nucená disciplina paradoxně vytvářela společenská témata do kanceláří a škol. Všichni věděli, kdo včera vyhrál v soutěži nebo kdo byl zabit v detektivce, protože to všichni viděli ve stejný okamžik.
Technologie přinesla první velkou trhlinu do této monolitní stavby. Příchod videorekordérů a později digitálních recorderů nám dal nástroj k tomu, abychom čas „ohnuli“. Televizní program se stal seznamem úkolů, které si můžeme odškrtávat, kdy se nám zachce. Nicméně stále jsme byli omezeni fyzickým vysíláním – nahrávat se dalo jen to, co zrovna běželo na některém z mála kanálů.
Skutečnou revoluci přineslo internetové připojení a služby pro streamování. V okamžiku, kdy se obsah stal datovým souborem uloženým na cloudu, přestal být televizní program závislý na harmonogramu vysílatelů. Místo toho, abychom se dívali na to, co je právě v programu, si vybíráme z knihovny, která je k dispozici neustále. Pojem „prime time“, tedy hlavní vysílací čas, ztrácí v této nové realitě smysl. Pro sledovatele seriálů je prime time vždycky ve chvíli, kdy si sednou k počítači nebo k televizi, ať už je to úterý v pět ráno nebo neděle po obědě.
Je zajímavé sledovat, jak se tento posun promítl do samotné podstaty pořadů. Když diváci mohou kdykoliv přetáčet nebo si pustit další díl okamžitě po skončení toho předchozího, tvůrci přestávají být vázáni na padesátiminutové bloky proložené reklamami a sponzorskými vzkazy. Dějové linie se prodlužují, tempo se zpomaluje a seriály se stávají spíše dlouhými filmy rozdělenými do kapitol.
To ale neznamená, že klasický lineární televizní program je mrtvý. Naopak, pro mnoho lidí zůstává zdrojem bezstarostné zábavy. Někdy je příjemné nechat se vést, nemuset nic vybírat a jen se dívat na to, co zrovna běží. V době, kdy nás každá aplikace nutí rozhodovat se a personalizovat si obsah, může být rigidnost televizního programu paradoxně osvobozující. Navíc živé přenosy sportu, zprávy nebo velké kulturní události si stále drží svou sílu okamžiku, který nelze nahrát předem.
Náš vztah k obsahu na obrazovce se tedy prostě mění. Už nejsme pasivními příjemci pevně daného řádu. Stali jsme se kurátory vlastních večerů. Ať už si listujeme po staru v papírovém programu, nebo klikáme na dálkovém ovladači v on-demand sekci, podstata zůstává tou samou: hledáme příběhy, které nás na chvíli odnesou jinam. Jen se nástroje, kterými k nim přistupujeme, staly mnohem sofistikovanějšími.