Iluze bezpečí na spořicím účtu: Jak přemýšlet o penězích, když inflace mění pravidla hry

Vyrůstali jsme s poměrně jasnou představou o tom, jak funguje finanční zodpovědnost. Od mala nám rodiče zakládali stavební spoření, později jsme si sami posílali výplatu na spořicí účet a sledovali, jak číslo na obrazovce pomalu roste. Byl to uklidňující pocit. Čím vyšší zůstatek, tím větší bezpečí. Jenže v posledních letech se ten pocit začal vytrácet. Číslo na účtu sice pořád roste, ale když jdeme do obchodu, zjišťujeme, že si za něj koupíme výrazně méně.
Češi jsou národem střadatelů. Máme rádi jistotu a neradi riskujeme. Bankovní účty a konzervativní produkty vnímáme jako přístav bezpečí. Tento přístup dával smysl v dobách, kdy byla inflace nízká a úroky na účtech alespoň částečně kopírovaly růst cen. Dnes se ale nacházíme v prostředí, kde se pravidla hry výrazně změnila. Udržovat větší obnos peněz na běžném nebo i průměrném spořicím účtu už není konzervativní přístup. Je to pomalá a jistá ztráta kupní síly.
Proč se tedy tolik lidí drží starých návyků? Odpověď spočívá v lidské psychologii, konkrétně v tom, jak vnímáme ztrátu. Když investujete a hodnota vašeho portfolia jeden měsíc klesne o pět procent, cítíte úzkost. Vidíte to červené číslo a máte pocit, že přicházíte o peníze. Naopak u peněz na spořicím účtu žádný pokles nevidíte. Zůstatek zůstává stejný, nebo dokonce o pár korun vzroste díky úrokům. To, co nevidíte, je skrytá inflace – tichý společník, který z vašich úspor každý den ukrojí neviditelný díl. Bojíme se výkyvů na trzích, ale ignorujeme garantovanou ztrátu reálné hodnoty.
K této iluzi bezpečí v Česku dlouho přispívaly i produkty, které se jako spoření jen tvářily. Typickým příkladem jsou starší smlouvy investičního životního pojištění, které mnoha lidem v devadesátých a nultých letech prodali poradci jako nejlepší způsob, jak si naspořit na důchod. Realita? Vysoké poplatky, nízké výnosy a pojistná ochrana, kterou člověk vlastně ani nepotřeboval. Prvním krokem k modernímu přemýšlení o penězích je často právě revize těchto starých smluv a jejich zrušení. Není to o tom, vydělat víc, ale o tom, přestat zbytečně platit za nefunkční koncepty.
Jak by tedy mělo vypadat rozumné nakládání s penězi dnes? Znamená to, že bychom měli všechno vrhnout do akcií nebo kryptoměn? Vůbec ne. Extrémy nefungují. Mnohem užitečnější je rozdělit si peníze podle toho, k čemu skutečně slouží.
Část peněz musí zůstat okamžitě dostupná. Říkejme tomu finanční rezerva. Jsou to prostředky na pokrytí tří až šesti měsíců běžného života v případě, že přijdete o práci nebo se rozbije auto. Tady nemá smysl honit se za výnosy. Cílem této rezervy není bohatnutí, ale klidný spánek. I kdyby na ní peníze ztrácely reálnou hodnotu, plní svůj psychologický a praktický účel.
Se zbytkem peněz, které nebudete potřebovat v příštích pěti, deseti nebo dvaceti letech, je ale potřeba zacházet jinak. Tady už nejde o spoření v tom tradičním slova smyslu, ale o ochranu a budování majetku. Ať už jde o široce diverzifikované indexové fondy, státní dluhopisy nebo nemovitosti, cílem je najít nástroje, které historicky dokázaly porazit inflaci. Vyžaduje to smířit se s tím, že cesta nebude lineární a občas přijdou horší roky.
Změna přemýšlení o penězích nevyžaduje, abyste se stali profesionálními investory nebo trávili hodiny sledováním finančních zpráv. Vyžaduje jen přijmout jednu nepříjemnou pravdu: absolutní bezpečí neexistuje. Peníze pod matrací nebo na neúročeném účtu ztrácejí hodnotu. Peníze v investicích kolísají. Volba není mezi rizikem a bezpečím, ale mezi různými typy rizik. A pochopení tohoto rozdílu je tím nejcennějším úrokem, který vám vaše finanční gramotnost může přinést.